Historie hotelu

Hotel Praha, dům s nejstarší nepřerušenou tradicí pohostinství a hotelnictví nejen v Broumově

‌

Dům, který dostal při prvním číslování v roce 1770 číslo 49, byl postaven z kamene po velkém požáru města v polovině 16. století na místě dvou dřevěných domů. Původní středověkou disposici dvou gotických parcel prozrazuje budova dodnes svým členěním na dva úzké podélné trakty. O gotickém původu domu svědčí také velké, částečně ve skalním podloží vyhloubené sklepy. Výjimečný vzhled a využití domu naznačuje známá kresba z roku 1710, na níž je hostinec Georga Hofmana zobrazen jako největší dům s nejvyšší střechou v severovýchodním rohu náměstí.

Objekt byl několikrát přestavován. Na jeho dnešní podobě zanechaly stopy úpravy v pozdním baroku, klasicistní a empírové přestavby z konce 18. a první poloviny 19. století i přestavby ve 2. polovině 19. stol. a modernizace ve 20. stol. Několikrát bylo také upraveno průčelí budovy. Prosté empírové členění fasády bylo ve druhé polovině 19. století obohaceno novorenesančními štukovými prvky v podobě horizontálních pásů, trojúhelníkových a segmentových nadokenních štítů a hlavně vertikálních pilastrů. Motiv jednoduchých a sdružených pilastrů, původně procházejících všemi třemi podlažími a ve 20. století na úrovni přízemí nahrazených bosáží, je v řešení broumovského městského domu ojedinělý.

Velký klenutý vchod do budovy je typický pro broumovské domy s velkou síní – mázhauzem. Na konci 18. století byl upraven jako krajní oblouk podloubí, spojujícího levý trakt budovy s několika domy severní strany náměstí.

Na konci parcely byl původně průjezdem do dvora oddělený objekt chlévů ze druhé poloviny 18. století. Na konci 19. století byla hlavní budova s objektem chlévu stavebně sjednocena.

V domě, výhodně položeném v severovýchodním rohu náměstí, byla nejméně od 16. století umístěna hospoda. Písemně je hostinec doložen až od 8. března 1649, kdy byl jeho majitelem a Elias Röhricht. Jako jediný hostinský ve vnitřním městě v hradbách je Röhricht zaznamenán i v tzv. Berní rule z roku 1654.

Je pravděpodobné, že hospoda na tomto místě existovala již ve středověku a že se na ni vztahovala povinnost platit vrchnosti 33 grošů, zaznamenaná již v urbáři broumovského klášterního panství z roku 1406.

Podle pozemkové knihy ze 17. století byl majitel hostince povinen zajistit městskému nebo klášternímu poslovi, pokud se zdržoval v Broumově, přechodný pobyt, stravu a píci pro koně. Jako protihodnotu dostal od městské rady výsadu, podle níž nepodléhal obvyklému losování pořadí várek piva, jehož se museli účastnit ostatní právováreční měšťané, a měl tak právo na přednostní dodávku piva z městského pivovaru.

Provoz hostince podléhal dozoru městské rady. Jedno její nařízení přikazovalo majiteli i minimální nabídku jídel a jejich maximální ceny. Hostinský měl mít připraveny tři pokrmy z masa – polévku s masem, maso na koření a pečeni; k tomu husu, kuře nebo slepici. Byl povinen předkládat zeleninu a jiné krmě, celkem pět nebo šest jídel, a neměl za ně požadovat víc než tři bílé groše, to je sedm krejcarů. Dal-li si, ale host k obědu pivo, měl zaplatit za pokrm a nápoj čtyři bílé groše, to je devět krejcarů a jeden fenik. V nabídce jídel pro sluhy nebo čeledíny měly být dva pokrmy s masem – polévka, pečeně, k tomu zelenina, celkem nejméně čtyři jídla, za něž neměl brát víc než tři bílé groše i s cenou za nápoj. Když si někdo přál jen levnou stravu (Pfennigwertmahl), měl mu ji hostinský poctivě předložit a v případě, že by se tohoto nařízení nedržel, měl být přísně potrestán.

V postní dny, kdy byly obvykle předkládáni kapři, štiky a jiné obyčejné ryby, měly mít pokrmy z ryb stejnou cenu jako z masa. K jednomu takovému obědu mělo být připraveno pět nebo šest jídel, mezi nimi tři s rybami. Za to nemělo být požadováno víc, než by stál oběd z masa. Chtěl-li ale host pokrm z drahých ryb, měl se s ním hostinský domluvit na zaplacení zvlášť, stejně jako když si někdo nechal předložit drůbež a jinou zvěřinu.‌

Klášterní vrchnost vydala nařízení k udržení kázně a pořádku ve výčepních a hostinských živnostech, které bylo při každoročním konání soudu městské radě, fojtovi a celá obci stejně jako na vesnicích šolcům, rychtářům a přísežným v panské kanceláři stále znovu připomínáno a které nařizovalo městským radním, aby v neděli a ve svátky byli měšťanstvu dobrými příklady a příliš často nenavštěvovali hospody a zejména tam nehráli karty. Městskému fojtovi bylo uloženo, aby v neděli a ve svátky, zvláště po dobu bohoslužby, prohlédl výčepy a všechna podobná místa, a zajistil, aby nikomu nebylo naléváno. Přistižení hosté měli být ihned potrestáni. Hostinským bylo co nejpřísněji zakázáno nalévat hostům po 10 hodin večer.‌

Přes tato nařízení se rvačky a výtržnosti v hospodách dostávaly pravidelně na pořad jednání městské rady.‌

V roce 1709 již bylo v Broumově šest hostinců, z toho tři ve vnitřním městě a tři na předměstích. V dnešním čp. 49 byl hostinským Georg Hofman, který měl kromě hostinské živnosti i výčep pálenky vyráběné městským pivovarem a prodal ji daleko nejvíce ze všech výčepů – 38 věder.‌

V roce 1770, v době prvního číslování domů byl majitelem hostince Johann Brambeck, v roce 1826 je jako majitel a hostinský uváděn Johann Scheuer.‌

S konjunkturou textilní výroby na Broumovsku souvisel i vzrůst počtu hostinců. Roku 1846 již bylo ve vnitřním městě 14 hostinských živností. Je možné, že s rostoucí konkurencí souvisela i soudní exekuce zadluženého majitele hostince v čp. 49 Franze Welzela. Dům s hostinskou živností a právovárečným právem vydražil za 8111 zl. konvenční měny Benedikt Walzel. Někdejší povinnost vůči městskému poslovi byla v té době již zrušena a místo toho byl majitel hostince povinen zajistit cestujícím císařským civilním úředníkům a vojenským osobám bezplatné ubytování včetně nutného místa k posezení a odpovídající osvětlení.‌

Hostinec si i v průběhu 19. století udržel přední postavení ve městě. Jeho majitel – tehdy již hoteliér Josef Keibl v roce 1888 inicioval založení Společenství hostinských a výčepníků v Broumově, které mělo hájit společné zájmy městských hostinských, mimo jiné i proti rostoucí konkurenci 78 vesnických hostinských a v té době velmi oblíbených výletních restaurací.‌

Hoteliér Keibl byl zvolen prvním předsedou a pokladním a za jeho vedení se Společenství v roce 1892 stalo členem Spolku hostinských ve Vídni. Společenství prosazovalo zájmy městských hostinských, v roce 1895 na příklad poslalo zemskému sněmu v Praze petici ve věci ohlašování hudebních produkcí, zúčastnilo se protestů proti prodeji nápojů konsumními spolky a potravinovými sklady, podalo žádost, aby nebyly povolovány živnosti specializované na plnění lahví pivem. Prostřednictví Společenství jednali broumovští hostinští mnohokrát s pivovary o regulaci cen piva, v roce 1908 tak byla nově dohodnuta cena 18 krejcarů za půl litru, před světovou válkou stoupla na 20 krejcarů.‌

Roku 1913 byl zvolen předsedou Společenstva nový majitel hotelu Ferdinand Birke. Ten vedl Společenstvo v těžkých dobách l. světové války. Během válečných let byl provoz hostince podstatně omezen, v roce 1917 bylo nařízeno, že výčep může být otevřen pouze tři hodiny denně - od 7 do 10 hodin, byly zavedeny potravinové lístky na chleba, mouku, uhlí, tuky, mýdlo a brambory, omezeno bylo podávání mléka a kávy, byl vydán zákaz porážek pro hostinské, stanoveny nové ceny lihovin, tři bezmasé dny v týdnu apod.

Hoteliér Ferdinand Birke vedl Společenství hostinských a výčepníků v Broumově do konce roku 1918.‌

Na předválečný hotel Birke, dříve Keibl, vzpomínal s úsměvem a s nostalgií na konci třicátých let broumovský učitel, spisovatel a městský kronikář Rudolf Tinzmann:

„Prostory hotelu se proti dřívějšku změnily, byly zmodernizovány. Na věčnost odešli všichni ti někdejší veselí pijáci i se svým hostinským. Městská honorace pila u Keibla své plzeňské a své víno. Jak mnohá láhev byla zde vyprázdněna v kypící chuti do života a tichém poklidu onoho času! Tehdy ještě lidé žili klidným, patriarchálním životem, ještě na sebe navzájem tak nespěchali. Stálým hostem také byl starý pan major Winter, který sloužil od píky a dotáhl to až na důstojníka, zúčastnil se italského tažení a bojoval u Magenta a Solferina. Jako bych ho viděl sedět před sebou - starého válečníka s černou páskou na chybějícím oku. Jednou se veselí hosté majora zeptali, jestli v Itálii také viděl slavnou Sixtinskou kapli (Sixtinische Kapelle), načež následovala odpověď: ,Ano, hrála překrásně!" (Kapelle je v němčině kaple i kapela)‌

Po Ferdinandu Birkem se stal majitelem hotelu Ottomar Mayerl a vlastnil jej až do konce druhé světové války.‌

V 60. letech hotel, tehdy již hotel Praha, převzala Jednota, provozující pohostinství především na venkově. Do obnovy objektu, který se měl stát konkurenčním podnikem Městskému hotelu, věnovala poměrně velké prostředky. Značná pozornost byla věnována výzdobě hotelu. Navrhl ji hradecký výtvarník Jaroslav Kábrt a její součástí byl mj. velký reliéf z měděného plechu v jídelně restaurace, stylizovaný obraz Prahy a keramická stěna v poschodí a barevné grafiky J. Štěrbakova.‌

M.Otte‌

Před Vánoci 1990 koupil od Jednoty hotel současný majitel rodina Puschmannova v asanačním stavu za 1.200.000,-Kč, z toho 600.000,- Kč na úvěr od Komerční banky. Střechou zatékalo. V budově byla v provozu restaurace třetí cenové skupiny, pivnice čtvrté cenové skupiny, vinárna třetí cenové skupiny a nevhodně umístěná, hygienickým předpisům nevyhovující kuchyně. V provozu bylo 10 vybydlených pokojů s dobovým válečkem na zdi, prošlapanými, koberci a proleželými letitými válendami. Na každém pokoji bylo umyvadlo se studenou vodou, nad umyvadlem otřískané zrcadlo. Na chodbě hostům sloužily dvě společné sprchy a dvě toaletové mísy. V provozu, mezi podnapilým, zlodějským personálem hemžili se hlodavci švábi a cvrčci…

Dva měšťanské domy č. p. 50 a 51 s dnešní kavárnou v přízemí. byly k hotelu připojeny v roce 1997.

P. Puschmann

‌